Založila si knihu

stínem ukazováčku,

usmívá se, dítě náhody -

o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,

bitevní pole slov,

smetiště myšlenek.

Je v nich všecko, ale není čas

všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.

Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?

O srdci tikajícím SOS

o zámotku tajemného probouzejícího se těla

a jeho něžném chtíči, divoké touze beze jména?

Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.

Tady čas bují jako plíseň,

čas bez barvy,

bez chuti,

bez zápachu.

Mrtví ti mají vždycky pravdu.

Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se

pro někoho, kdo tě hledá,

nevěda o tobě...

Ale ty sedíš, usmíváš se,

čteš si dál mezi řádky,

malíček v puse -

a času je tak málo.

Mozartiana

I velmi jasné vidění může být nečisté...

Propast stále padá dolů

jícnem vzhůru.

Ale je ráj, který si zaslouží odpuštění,

že se neozval, dokud se neobjevil on..

Proč tu jsme, ptáme se ve snách.

...Proč jsme tu byli, ptáme se probuzeni.

Proč tu budeme, až nebude nás víc?

zrovna tam,

kde dvojí bytost čeká

a je sama...

jen taková kratičká ukazka..víc jsem nestihla opsat.. :)

SEIFERT

Po špičkách přjdou touhy,

za nimi láska s květinou rozkoše

a prostě vše, co nosí střevíčky,

aby otisklo své šlépěje do lidské kůže

VÁCLAV HRABĚ

Láska je jako večernice

plující černou oblohou

Náš život

hoří jako svíce

a mrtví

milovat nemohou